Ticho v místnosti by se dalo krájet. Avram stál stále zády do místnosti a díval se z okna, když se obrazovka na zdi rozsvítila. 

„Otče?" Vydechli současně Chloe s Ralphem a Ianem, když se na obrazovce naproti nim, objevil obličej jejich otce. Toto spojení, bylo vlastně jediné, které s ním měli. Do Siamu, mohli jen vyvolení a tak hlavně Chloe jejich telefonické hovory vyhledávala. 

Nechtach se usmál, změřil si všechny tři pohledem, a pak se zadíval na záda, svého syna Avrama. Ani se neotočil.

 „Co chceš, otče?" řekl po několika dlouhých vteřinách Avram směrem do okna, „řekl jsi mi dost a věř mi, že připomínat mi to nemusíš." Cedil skrz zuby. 

Otočil se, a dva stejně modré páry očí, se do sebe zaklesly. Jakýsi vnitřní boj mezi nimi, byl zcela patrný. 

Nechtach pevně semkl rty. Jeho syn Avram byl silný muž. Tvrdohlavý a nesmírně ambiciózní. Moc dobře věděl, že se na něj může za jakékoliv situace spolehnout. Však ho vychoval. 

Vychoval ho ale tvrdou rukou, na rozdíl od jeho sourozenců. Na něj měl jiné požadavky, než na ně. Už od malička ho vedl k tomu, že se z něj jednou stane Alfa smečky, a bylo tedy důležité, aby se podle toho choval. 

Pro něj neměl nikdy slova chvály, jako k ostatním. Vše, co udělal, chtěl, aby udělal lépe. Malý Avram už od malička nepoznal, co znamená slovo, bezstarostné dětství. Tvrdě dřel. A ve všem, musel být nejlepší. 

Tvrdé fyzické i duševní výcviky, kterými ho od mládí častoval, zanechali na něm ale následky. Jako malé dítě nechápal, proč ho jeho otec nepochválí tak, jako jeho sourozence. Když cokoliv udělal Ian, nebo Ralph, nezapomněl na slova uznání. Ale k němu uznalý nebyl. Ač to provedl stejně dobře jako oni, stále to bylo málo. Stále chtěl víc a víc. 

Jako malé dítě záviděl své sestře, když ji otec přivinul do náručí. To on nikdy nepoznal. A ač se snažil sebevíc, stejně měl Avram pocit, že je to jeho otci málo.

 Dřel tak, jako nikdy jiný. Naučil se deset světových jazyků, včetně latiny. Ovládal bojová umění. Vystudoval několik vysokých škol a stále jeho otec nebyl spokojen.

Dlouhé hodiny už od mládí trávil ve své posilovně. Tam, vybíjel již tehdy svou bolest. Svou frustraci a nedostatek lásky, která mu chyběla ze strany jeho otce. Jeho sourozenci ho milovali, ale on potřeboval víc.

Netušil ovšem, že i to, byl záměr jeho otce, připravit ho na to nejtěžší. Na hledání jeho Luny. Však slabí jedinci, kteří svou spřízněnou duši hledají příliš dlouho, to mnohdy nezvládnou. Upadnou do letargie. Jejich nevybitá energie je celé ovládne a vládu nad nimi, převezme jejich vlk. A u Alfy, je tato síla, ještě o mnoho větší. O mnoho.

 Ano, vychoval z něho tvrdého muže. Nesmlouvavého, silného a chytrého, ale právě proto byl tam, kde je teď. Byl nejsilnější ze všech a jeho síla ho předurčovala k tomu, aby jednou převzal vládu nad lykantropy po něm. 

Chybělo mu ale jedno, láska. Něha a pohlazení. Avram potřeboval konečně svou Lunu, protože ani on, by nemohl vydržet tu prázdnotu ve své duši déle snášet.

Náhle všichni zavětřili a zaposlouchali se. Z vedlejší místnosti uslyšeli hlasy.

 „To mě vůbec nezajímá, že nemá čas!" křičel ženský hlas na Avramovu sekretářku, „potřebuji s ním mluvit, a hned!" Pak se i přes sekretářčiny protesty rozrazily dveře, a do místnosti vplula rozčilená dívka.