Avril seběhla po schodech dolů a vpadla rovnou do hodovního sálu. Byla tak rozčilená a její mysl byla neustále zabrána myšlenkou, kde mohl celou noc asi být, že si snad ani neuvědomovala dopad svého chování. Nebo jí to bylo jedno. Hlavně že mu konečně řekne od plic svůj názor.

 Vpadla do sálu, kde skloněn nad nějakými papíry, stál Girvan s jeho bratry, otcem, s ještě několika muži.

 „Ráda bych s tebou mluvila!" Vyhrkla, když došla až k nim. Všichni k ní překvapeně vzhlédli, a Girvan udiveně zamrkal. Však se přiřítila jak velká voda a nyní na něj z nějakého důvodu metala z očí blesky. Ovšem tón jejího hlasu, se mu moc nezamlouval. A ani její úbor. Byla jen v županu, který si nyní, když ji přejel pohledem, přitáhla až ke krku.

 „Mám důležitou debatu," řekl klidně, „uvidíš mne u večeře." Varovně povytáhl obočí a znovu se otočil. Dal ji tak možnost se ctí odejít, aniž by musel zasáhnout. 

„To nepočká do večeře!" nedala se, „Švadlena mi na tvůj příkaz vzala míry, ale nemohu si ani sama vybrat, co chci! A moji garderobu jsi spálil! Nehledě na to..., že si ani nejsem jistá, jestli se u večeře ukážeš!" Vyhrkla ze sebe naštvaně do jeho zad. Jenže když se Girvan otočil, měla náhle nutkání prchnout. Jeho výraz tváře svědčil o tom, že je značně rozzlobený. 

„Předpokládám, že i odkud pocházíš, jsou ženy svým mužům podřízeny, tudíž neomlouvám tvé chování z tvé nevědomosti." Procedil skrz zuby, a pevně sekl čelisti. Měl takovou zlost, že měl co dělat, aby se udržel.

 „To..., to ano," vydechla už o poznání mírněji, „ale kde mám jistotu, že večer přijdeš k večeři?! Kdoví, kde zas celou noc...!" Zalapala po dechu a automaticky o krok ustoupila. Girvan se totiž hnul směrem k ní a srdce se jí rázem rozbušilo jako o život. Však vypadal jako bůh pomsty. A vzhledem k jeho velikosti, by stačilo, aby jí jen dvěma prsty lehce stiskl hrdlo. 

„Tak ty bys chtěla vědět, kde jsem byl celou noc?" udělal další krok směrem k ní, a Avril zase o krok ustoupila, „Za prvé..., to není tvoje starost, a za druhé..." v jeho očích nebezpečně zajiskřilo, „žárlíš snad?"

 „Já?!" Vyprskla, a v tu chvíli narazila zády do zdi, „Ani náhodou! Je mi úplně jedno, co, kde, a s kým kde provádíš, abys věděl!"

 „Vážně?!" Jednou rukou ji lehce přišpendlil ke zdi, „Je ti to jedno? Neřekl bych." Vypustil přebytečný vzduch z plic a zadíval se jí zpříma do očí. 

Vážně žárlila. Žárlila na něj, a to vědomí, se mu najednou líbilo. Možná více, než by si chtěl přiznat. Najednou i zapomněl na to, že překročila své meze. Bylo mu jasné, že onu vzájemnou přitažlivost a spojení mezi nimi, cítí stejně, jako on. 

Však snad od chvíle kdy přijela, trpí erekcí. Zrovna jako nyní. Držel ji lehce pod krkem a byl tak blízko ní, že se navzájem dotýkali. Najednou mu bylo jasné, že pod svým županem je zcela nahá. Téměř sykl při té představě, když se jeho penis ještě více napnul.

Potrestat ji ale nějak musel. Kdyby zde byli jen jeho bratři a otec, nechal by tak, ale před jeho muži, nesmí jeho žena nikdy dělat takové divadlo. To ji prostě nemohl dovolit a musel ji to naučit. 

Uhodit by ji nedokázal, a ani by ji nechtěl jinak trýznit, ale mohl ji pokořit. Mohl si vzít alespoň něco, však po ní touží tak, že se to nedá déle snést.