„Tvé chování, se mi vůbec nelíbí," zavrčel na ni, „mohl bych tě ztrestat! Jsi si toho doufám vědoma?!" 

Avril nahlas polkla. Jejich rty byli jen pár centimetrů od sebe, jejich dech se navzájem mísil, a dech obou dvou, se nebezpečně zvyšoval. Jejich vzájemná přitažlivost a potřeba jeden druhého, byla zcela nesporná. 

Všichni muži v místnosti s údivem, a i s jakousi úctou, sledovali emoce páru. Však dlouhých deset let, i oni čekali na to, než náčelník konečně příjme svou ženu. Byla jen jediná, která jí mohla být, a Girvanovo dlouhé čekání na ní, znamenalo i pro jeho poddané, určité omezení.

 Po soumraku se už deset let nikdo nesměl pohybovat venku, znamenalo by to smrt, nebo těžké zranění. Všichni ale věděli, že ten, který by se toho dopustil, za to nemůže. I když se občas stalo, že k úmrtí došlo, nikdy mu to nedávali za vinu. Jemu, jejich náčelníkovi.

 Každý věděl, že dokud se nespojí se svou ženou, nedokáže zvíře, které v něm třímá, a které je vlastně i jejich spasitelem a ochráncem dlouhá staletí, kočírovat. Ano, jen díky němu si vedlejší klany nedovolili vpád na jejich území a užívali si bezpečí a klidu, a tak mu neměli za zlé, když k nějakému úmrtí došlo. 

Trpělivě čekali i oni, až ta, která je mu souzena, dle stařičkého okultisty a šamana Gofannona, konečně dospěje a vyplní se jejich osud.

 Proto každý náznak jejich náklonnosti, a evidentní touhy jednoho po druhém, byl pro všechny žádoucí a s uspokojením, ho vítali. 

Ani Avrilina vzpurná a divoká povaha, nebyla pro nikoho překážkou. Kde jinde by se nad chováním ženy ke svému muži pozastavili, zde ho přijímali s vděčností. Však i ona, musela být jiná, než druhé ženy. Musela být statečná a odolná, protože právě její muž, obyčejný nebyl.

 Ona ještě nevěděla, co ji čeká a co je vlastně zač, ale už nyní bylo znát, že strach z něho nemá. Toužila po něm jaksi podvědomě, jakoby je jejich pouto k sobě táhlo nějakou neviditelnou mocí, které ani jeden nedokázal zabránit. 

Svatba se měla konat za necelých čtrnáct dní, v den, kdy byl měsíc v novu. Ten den, totiž byl jediný, kdy Girvan dokázal svůj pud a svou přeměnu ovládat. Ten den byl měsíc ze země neviditelný, a tudíž tolik neovlivňoval Girvanovi pudy. 

Naproti tomu úplněk, kdy byl měsíc nejblíže, ho zcela ovládal. Ten den, byl vydán zákaz vycházení, dokonce pod trestem smrti, protože tehdy by se ovládnout nedokázal. A proto také, ani kdyby při večeři po soumraku, zatemnili okenice, nijak by to nepomohlo. 

Avril nevěděla, že její budoucí muž se večeře zúčastnit nemohl z toho důvodu, ale její žárlivost, nepotěšila jen jeho, ale i jeho muže. Bylo evidentní, že se mu postavila ze žárlivosti. Že její garderoba, byla jen záminka k tomu, aby ho mohla nařknut a čelit mu. Aby se mu mohla postavit. Být mu blíž, třeba jen v opozici. A Girvan to s radostí přijal. 

Pro něj to bylo ještě ale o mnoho těžší. Ona celých deset let neměla tušení, že vyrůstá a zraje právě pro něj. Zatímco on, na ni celou tu dobu čekal. A potřeboval ji. A její přítomnost, jeho potřebu ještě znásobila.

 „Kdybych tě ztrestal, nikdo by ani nemrkl," vydechl jí do obličeje, „kdybych si tě vzal hned tady, přijmuli by to s radostí. A věř..., že má touha je taková, že mám co dělat, abych tak neučinil."

 Avril zalapala po dechu. Snad by měla mít strach, ale když se na něj dívala, necítila ho. Sice byl tak ohromný, že se ztrácela zcela v jeho objetí. Byla tak nicotná, proti němu, a přesto cítila jen chvění okolo žaludku a kdesi dole, mezi svýma nohama.

 „Nemám z tebe strach..., můj pane." Zašeptala a znaveně opřela hlavu o stěnu. 

„To je dobře," vydechl po chvíli mezi její rty a hladově ji políbil, „to je moc dobře, má paní."