Avril nedokázala usnout. Nemohla přestat myslet na Girvana. Rozčilovalo ji, že ji hned po polibku propustil a nařídil ji odejít do pokoje. 

Ani u večeře pak neshledala ukojení své touhy za uskutečněnou. Ano, byl sice u večeře, a znovu si ji obdivně prohlížel a celou dobu se jí věnoval, ona ale chtěla víc. A vlastně ale nevěděla co.

 Byla mrzutá a naštvaná sama na sebe. Jakoby pokaždé, když se ocitla blízko něho, ji to k němu táhlo tak, že by se mu bez okolků, a s touhou, ráda, sama od sebe vzdala.

 Natáhla si tedy na svou noční košilku župan, a vyklouzla ze dveří. Všichni již spali, a tak se jí podařilo nepozorovaně vyklouznout až do zahrad pod hradem. Doufala, že když se trochu projde, zapomene na podivnou potřebu svého těla a její mysli, pak konečně usne. 

Procházela se zahradami, až došla až k malému jezírku. Bylo sice v podhradí, v jeho blízkosti, ale temná noc, jí dávala pocitu bezpečí, že ji zde nikdo nemůže spatřit. Zatoužila se vykoupat a shladit tak své rozpálené tělo ve studené vodě.

 Vyklouzla ze svého županu a své noční košile, a pak zcela nahá, vstoupila do ledové vody. Vykřikla, když se ponořila až po bradu a pak vyskočila nad hladinu. Její dlouhé vlasy se rozprostřely kolem jejího těla, a vytvořili tak mokrý, třpytivý závoj. Vypadala jako vodní víla. Jako nádherná divoženka, dovádějící ve třpytivé vodě, na kterou dopadali paprsky měsíce.

 Vůbec netušila nějaké nebezpečí. Byla přesvědčena, že je zcela sama. Nezaslechla zapraskání větvičky opodál z poza stromů, a nezaslechla podivné, tiché zavrčení. A ani když vystoupila na břeh a rozkošnicky své nahé tělo nastavila měsíčním paprskům, nepostřehla žádné nebezpečí. Neměla ani tušení, že sotva pár kroků od ní, skryt mezi stromy a tmou, ji pozoruje pár planoucích očí.

Pak ale zaslechla podivné zavrčení. Zpozorněla a zadívala se do tmy. Pak další a mnohem blíž. Srdce se jí rozbušilo jako na poplach. Bylo to stejné, jako poprvé, tam před hostincem. I tehdy slyšela ten podivný, varovný a děsivý zvuk a nohy jakoby ji přirostli do země. Její šat ležel však někde v místech, odkud se ono vrčení ozývalo. 

„Je tam někdo?" Vydechla, „Vím, že to jste vy, co jste mi chtěl nahnat strach, už tehdy pře hostincem!" Vykřikla do tmy, ale jen další podivný, hrdelní zvuk, byl jí odpovědí. Zhluboka se nadechla a pak ještě několikrát. Zřejmě by měla mít strach, ale zvláštní bylo, že se snad ani nebála. Ano, jisté obavy cítila, strach z neznámého, ale jakoby jí její podvědomí říkalo, že smrtelné nebezpečí, jí nehrozí. 

„Nebojím se vás!" zakřičela znovu do ticha, „Mě strach nenaženete! Ani tehdy jsem ho neměla, a nyní i vím, že ublížit mi nehodláte. Kdyby ano, už byste to udělal! Tak se mi ukažte..., jestli máte dost odvahy!" Znovu zamžourala do tmy před sebou, kde tušila jakýsi temný stín, „Vystupte ze stínu a zjevte se mi! Necítím strach a nedonutíte mě k němu!" Zakřičela z plných plic a pak ztuhla, když ze stínu stromu, vynořila se temná postava. 

Její oči se do široka rozšířily a zalapala po dechu. Nedokázala se však najednou zmoci, ani na vyděšený výkřik.