Avril přirostli nohy do země. Najednou jakoby ztuhla. Nic tak ohromného a děsivého, ještě nikdy neviděla.

 Proti ní, se vynořilo jakési zvíře. Snad vlk, ale i ten, by byl proti němu jako trpaslík. Stál na všech čtyřech, a i tak byl velký asi jako ona. Černý a chlupatý, a když zavrčel a vycenil zuby, ukázaly se ostré zuby a špičaté tesáky.

 Byl děsivý a jistě i nebezpečný. Pouhé škrábnutí jeho zubů, znamenalo smrt. Ne jen pro ukrutnou sílu jeho čelistí, ale i proto, že pro jeho protivníky, byli jeho zuby jedem. I pouhé škrábnutí jeho ostrými drápy, bylo nebezpečnější, než rána mečem. 

Avril doširoka rozšířila oči a zalapala po dechu. Něco tak velkého a děsivého, přeci neexistuje. Byla vždy rozumně uvažující a na žádné nadpřirozené bytosti nevěřila. Vše, co kdy slyšela, přikládala dalším báchorkám, při inkvizičním honu na čarodějnice. 

Jenže ono zvíře, bylo dle všeho opravdové. Živé a z masa a kostí. Nebyl to výplod její fantazie, ačkoliv by si to nyní, když se na něj dívala, přála. 

Zuřivě zapátrala v paměti o všem, co slýchávala o klanu rodu MacQuinliů. Co slýchávala o jeho náčelníkovy a jejím budoucím muži. Jenže strach, jakoby zatemnil její mozek. I když bylo pravdou, že veškeré báchorky, které kdy slyšela, vypouštěla rovnou z hlavy, protože jim ani za mák nevěřila. 

Nikdy nevěřila žádné pověsti, protože byli neuvěřitelné. Nemožné. Nevěřila, že existuje člověk, který je napůl zvířetem. Napůl strašlivou bytostí, které se všichni obávali, a který tak dokázal chránit svůj lid. 

Nahlas polkla a zatřásla hlavou k odporu, jakoby chtěla zahnat myšlenky, deroucí se jí na mysl. To nemůže být on. Muž, který má se stát jejím manželem. Po kterém touží víc, než by si kdy dokázala přiznat a připustit. Jenže jiné vysvětlení najednou nenašla. Bylo jisté, že něco takového, nebylo pouhé a obyčejné zvíře. Nebyl to pouhý vlk. Byl to vlkodlak. Lycantrop.

 „Neublížíš mi." Zašeptala směrem k němu, ale přesvědčovala náhle spíše sebe. Díval se na ni, a jeho oči planuly jak zapálené louče. Zavrčel na ni a vycenil své ohromné tesáky. Zhluboka se nadechl a zavětřil a pak znovu vztekle zavrčel. 

Avril sebrala veškerou svou kuráž. Jestli je to opravdu on, nechce její smrt, tím si byla jistá. A i když se třásla tak, že to musel vidět, statečně vysunula bradu vpřed. Musela mu ukázat, že se ho nebojí. 

„Jestli toužíš po mé smrti, tak mě zabij! Já ale vím, že to tak není! Nechceš mě zabít!" Vydechla a ve stejnou chvíli, když to dořekla, zvíře zavrčelo a ohnalo se svou ohromnou tlapou tak, až spadla zády na zem. 

Ještě než se stačila vzpamatovat, postavil se nad ní a vzhlédl k ní dolů. Ležela nyní pod jeho ohromným tělem, jako v kleci. Zavětřil a přičichl k jejímu obličeji. 

Avril ani nedýchala. Její údy ztuhly strachy a jen čekala, kdy se jeho zuby zakousnou do její kůže. Začal ji očichávat. Od krku dolů, po jejím břiše jí svou ohromnou a děsivou hlavou, s několika milimetry nad její kůží, očichával.

 Na moment ztuhl, když se jeho čenich zastavil nad jejími prsy. Dokonce i cítila jeho studený čenich, když začal kroužit po jejím těle. Po jejím břiše a pupíku. Pak přičichl mezi její nohy. Ztuhla, ale neodvážila se hnout, ani odporovat. 

Zabořil čenich pod chmýří jejího přirození a vdechl její vůni. Olízl ji svým dlouhým jazykem, a pak se z jeho hrdla vydral zvuk, podobný zakňučení. Ještě několikrát její pysky olízl a pak sklonil hlavu k její tváři. 

Avril zavřela oči, když olízl její hrdlo. Ne, to nemůže být on. To nemůže být muž, který se má stát jejím manželem, napadlo ji, když stiskl svými zuby její tenkou kůži na krku.

 Vykřikla, když ucítila jeho zuby bořit se do její kůže. A když po několika dlouhých okamžicích, se odvážila znovu otevřít oči, byl pryč.