„Kde jste byla?!" Ozval se hromový hlas, když Avril vkročila do hodovního sálu. Trhla sebou a automaticky si přitáhla župan až ke krku. Byla rozrušená. Tváře jí hořely a sotva popadala dech. Celou cestu od jezera téměř běžela, ale stále měla pocit, že ji to děsivé zvíře sleduje. I když pochopila, že ublížit ji nechce, srdce jí bušilo jako o závod. Kdyby ano, už by to udělal. Stačilo přeci tak málo, a jeho ostré zuby by překousli její něžné hrdlo jako nic. 

„Sakra! Tady je!" Ozval se další zadýchaný hlas za jejími zády. Vorgus s Bevanem, ji evidentně hledali, a nyní se na ni dívali značně rozzlobeně. V tom se za jejich zády vyloupl i jejich otec. Tři mocní válečníci se na ni rozzlobeně zahleděli. Provinile se přikrčila pod jejich pohledem, přeci věděla, že zákaz vycházení, platí i na ní. 

„Nevím jak u vás, ale tady se zákony dodržují. A platí i pro tebe, děvče!" Zamračil se Harbus a jeho pohled sklouzl k jejímu krku. I hned mu došlo, co se stalo. 

„J...já vím. Omlouvám se, ale nemohla jsem spát a..." ztěžka vydechla, a teprve nyní, v relativním bezpečí, dopadla na ni skutečnost, co se stalo. Zatřásla se, když si vzpomněla na to ohromné zvíře. To přeci nemůže být pravda. Nic takového, nemůže být skutečné, a přesto bylo. Cítila to na svém krku. 

„Mluv!" Zavrčel Harbus a jedním trhnutím ruky, odhalil její krk. Na její šíji, bylo patrné kousnutí. Girvanova značka. Označil si ji, a kdyby to nebyla ta pravá, byla by mrtvá. Jed v jeho zubech, by ji zahubil. 

Harbus nevěřícně zatřásl hlavou. Jeho syn byl jistě mnohem silnější, než kdysi býval on. On by se neudržel a svou budoucí ženu, by jistě zardousil. Až do jejich spojení, bude totiž zvíře nad ním převládat.

 „Stále nevím, zda se mi to jen nezdálo," zašeptala Avril, „přeci nic tak velikého a děsivého, nemůže existovat. A přesto..., existuje."

 „Ano, existuje, děvče. A buď ráda, že jsi na živu. Ten zákaz vycházení, platí pro všechny." 

„Girvan tě tedy nepochválí!" zabručel Vorgus, „Ale nás také ne, za to, že jsme tě neuhlídali," povzdechl si, „tak co se stalo?"

 „Jen jsem se chtěla vykoupat v jezeře. A když jsem vylezla na břeh, poznala jsem, že tam nejsem sama. Zrovna jako tenkrát před hostincem. A pak..., to zvíře..." zatěkala pohledem z jednoho na druhého, „co je to? Nevěřím, že by ty pověsti byli pravdivé. Přeci není možné aby..." 

„Aby?" Povytáhl Harbus obočí. 

„Aby to byl on." Konečně to vyslovila, ale srdce se jí při té představě, rozbušilo jako splašené. Že by ony pověsti opravdu nelhali? Nemohla tomu uvěřit, ale jiné vysvětlení nenašla. Všichni tři muži se zahleděli na její značku, s pevně semknutými čelistmi. 

„Myslím, že je na čase zavolat Gofannona," pronesl po chvíli Harbus, „něco je jinak a já nevím co." Jeho synové přikývli. 

Harbus měl pravdu, Girvan si měl Avril označit v den jejich svatební noci. Do té doby, byl i pro ni nebezpečný, ale jak se zdálo, dokázal v sobě zvíře udržet natolik, aby ji nezabil. To něco znamenalo. Jistě to mělo nějaký význam, jen nevěděli jaký. A jen šaman Gofannon, mohl jim dát na jejich otázky odpověď.