Girvan byl mrzutý. Snažil se samozřejmě Avril co nejvíce vyhýbat, ale ne vždy to bylo možné. Do svatby zbývalo něco přes týden, a už nyní, měl pocit, že to nemůže déle vydržet. Však měl pocit, že ji vidí, slyší, a hlavně cítí všude. Jakoby byl celý jeho hrad prosycen její vůní. 

Neměl pokoje ve dne, ale ani v noci. Od chvíle, co si ji označil, cítil jejich spojení ještě mocněji. A pak její chuť. Její nebeská chuť na jazyku, když olízl její přirození. Měl co dělat, aby si ji nevzal. Tak moc ji chtěl, i v té podobě, že to bylo skoro nad jeho síly, aby to neudělal.

 Ano, jednou se s ní ve své druhé podobě spojí, a on se už nemůže dočkat toho dne, kdy se tak stane, ale na to byl ještě čas. Spojení mezi ní a vlkem, se totiž mělo stát poprvé za úplňku. Však jen z toho spojení, mohl vzejít prvorozený syn, který měl být posléze jeho následníkem. A tomuto spojení, předcházel rituál měsíce. 

Toužil po ní ovšem i ve své lidské podobě a to tak, že měl snad pocit, že od té doby kdy překročila zdi jeho hradu, ho jeho erekce nepustila. Kdykoliv se ocitl blízko ní, jeho penis na ni hned zareagoval. 

Ano, bylo to jistě dáno tím, že na ni čekal tak dlouho. Od svých osmnácti let čekal právě na ni, protože od chvíle, kdy převzal vládu nad svým klanem a stalo se z něho to, k čemu byl předurčen, se s jinou ženou spojit nedokáže. Celých deset let toužení a trýzně těla, vybralo si svou daň. A nyní, když zde konečně byla, tak blízko, a on cítil při každém kroku její vůni, pomalu a jistě přicházel o rozum. 

Vztekle zavrčel a zabočil do dveří hradní knihovny. Chtěl být alespoň chvíli sám, a sem, protože bylo jen pár lidí co umělo číst, skoro nikdo nechodil. Vběhl do místnosti a zhluboka nasál vzduch. Zřejmě už mu jeho neukojená touha leze na mozek, protože ji cítí znovu, a ještě intenzivněji. 

Zamířil do jedné z tmavých uliček mezi vysokými regály. Nedíval se vzhůru a vlastně se ani nedíval na cestu. Pod jeho kiltem se jeho penis hrdě tyčil vzhůru a přivolával mu téměř fyzickou bolest. Bylo to snad nejhorší, než za posledních deset let poznal. Kdy musel svou touhu uspokojovat vlastními silami. A nyní, když byla konečně zde a dočkal se, jakoby se jeho mužství dožadovalo své odměny za to čekání. 

„Pane bože!" Uslyšel najednou výkřik nad sebou. Vzhlédl, a v další moment přiskočil, aby chytil padající Avril do náručí. Stála na žebříku, a hledajíc nějakou knihu, se k ní natahovala. 

„Kruci!" vydechl Girvan, a sevřel ji ve své náruči, „Můžeš mi vysvětlit, co zde pohledáváš?!" Když si uvědomil, že by se jí cokoliv stalo, skoro ho přepadali mrákoty. 

„Knihu na čtení. Ale nějak jsem ztratila rovnováhu..." Zašeptala Avril a zadívala se do jeho temných očí. Uvědomovala si, že kdyby tu nebyl, mohla být klidně mrtvá. Ale chytil ji, jako kdyby byla pírko. Jako kdyby nevážila vůbec nic, ji držel ve své mohutné náruči a ona z jeho mužné vůně, skoro zapomínala dýchat.