„Avril..., kam se chystáš?" Zamračila se Rana, když ji po dlouhém hledání našla ve stáji, jak sedlá koně. Byla na ni rozzlobená, protože si nedala říci. Blížil se svatební den, který připadal na den, kdy byl měsíc v novu a svatební přípravy byli v plném proudu. A vypadalo to, že Avril právě teď, se rozhodla trucovat. „Nemůžeš teď odjet, zítra je tvůj svatební den a švadleny čekají, až si vyzkoušíš šaty." 

„Chci se projet. Potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu, a pak..." vzdorovitě pohodila hlavou, „Girvan si ani nevšimne, že tu nejsem! Však jsem ho neviděla už několik dní."

 „Za chvíli bude soumrak. Je zakázáno vycházet a ty to víš. Koleduješ si Avril!"

 „Tak ať!" Pobídla koně a vyrazila tryskem vpřed.

„Kruci!" Zaklela Rana. Girvan jí dal jeho budoucí ženu na starosti, a bude zuřit. Bude vyvádět a právem. Ale Avril ode dne, kdy ji Girvan zanechal v knihovně a odešel, byla jak kdyby ji popíchl  roj včel. Nenechala si vysvětlit, že nemá jinou možnost. Byla paličatá jako mezek. 

Rozutíkala se zpátky do hradu a rovnou do hodovní síně, kde právě Girvan rokoval se svými bratry. 

„Avril odjela..." vykřikla udýchaně, když vběhla do sálu, „nedokázala jsem ji zastavit. Zdá se mi..., že to udělala na truc." Čtyři páry očí, se na ni otočily a Girvan vztekle mrštil pohárem, proti zdi. Moc dobře chápal, co se stalo. Jeho budoucí žena nedostala, co chtěla a jak se zdá, zřejmě si myslela, že ho tím vytrestá. 

„Tvoje budoucí žena by potřebovala usměrnit," zamračil se Harbus, „zřejmě ji stále nedochází závažnost situace."

„Moc dobře vím, proč to udělala! „zahromoval Girvan rozzlobeně, „Měl jsem si ji vzít a utišit svůj chtíč! Ukázat jí kde je její místo, ale doufal jsem..., kruci!" 

„Doufal jsi v její poslušnost. Ale jak se zdá, ona není vůbec poslušná. Ani co by se za nehet vešlo. A to je velmi nebezpečné, Girvane. Manželka náčelníka klanu MacQuinliů, musí být svému muži beze zbytku oddaná. Zítra je měsíc v novu, a když se s ní nespojíš do půlnoci, budeš čekat rok."

 „Ani den!" vykřikl Girvan a zahleděl se z okna. Do soumraku zbývalo sotva pár minut. „Najdu ji a učiním tak hned!" 

Moc dobře věděl, že je to riskantní, ale nedala mu jinou možnost. Nikdo se neodváží nyní, když co chvíli nastane soumrak, vyjít ven. Musel to udělat on a přivést svou neposlušnou ženu k rozumu. I když věděl, že je to nebezpečné, ale neměl na vybranou. Rok by už čekat nedokázal.

 Cožpak nechápe, že to, nevzít si ji v té knihovně, bylo pro něj téměř nad jeho síly? Že jeho bolest z nenaplněné touhy po spojení, kterou v sobě musel potlačovat už deset let, než dospěje, je téměř týrání? Že on se s jinou ženou spojit nedokáže a jeho pudy a chtíč je tak mocný, že pociťuje téměř muka? 

„Co když se neovládneš? Co když ji zabiješ? To že již jednou jsi to neudělal, přeci neznamená..."

 „Dvakrát..." vydechl Girvan, „dvakrát jsem odolal pokušení, ji zardousit. Musím doufat, že to dokáži i potřetí."