Rok 1646 

Avril Sherborneová, se naklonila dopředu a vzepřela se ve třmenu. Již několik dlouhých týdnů, putovali krajinou a ona s napětím očekávala, co ji na jejím konci čeká.

 Od malička věděla, že se to jednou stane. Otec jí vyprávěl o podivných barbařích, kteří se v jejich kraji zjevili a tehdy zachránili jeho hrad i jejich životy. Věděla, že právě synovy onoho náčelníka, je zaslíbená.

 Celou tu dobu, také hltala písemnosti, zkazky i zvěsti o tomto kraji a jeho obyvatelích. Samotnou ji překvapilo, že se právě oni ocitli tak daleko od své vlasti, a právě ona, měla se stát budoucí paní na Castle Nightflal Enigma.

 Ctila ovšem otcovy závazky, a nikdy ani na chvíli nezapochybovala o tom, že by se vzepřela. I když ony pověsti, byli mnohdy strašidelné, vždy je považovala za babské tlachání a přisuzovala je lidskému strachu a hlouposti.

 Však ona sama, stála nohama pevně na zemi. I jí, by mnoho lidí rádo vidělo na hranici. Ona doba nahrávala nactiutrhačům a zbožným pomlouvačům a každý, kdo se vymykal standardu, byl pro ně zplozencem pekla. Tudíž hodný upálení.

 A její nezávislost a na dívku velká sečtělost, ležela v žaludku mnoha lidem. Po své matce zdědila i umění léčit. Vyznala se v bylinách a mastích, a i to, bylo některým pánbíčkářům nápadné. 

Flint Sherborne, si vlastně oddychl, když se jednoho dne, zjevila družina mužů skotských horalů, aby Avril doprovodili do jejího budoucího domova. Měl alespoň jistotu, že se jí na té dlouhé cestě, nemůže nic stát.

 I když Avril měla pro strach uděláno. Nebyla jako jiné dívky. Jakoby se snažila vynahradit mu syna, v jejím těle, bilo statečné srdce. Místo šití a vyšívání, učila se jízdě na koni a střelbě z luku. Čtení, psaní a umění léčit. Zkrátka všemu, co bylo pro dívku nepřípustné.

 „Přejeli jsme pomezní kámen, paní," ozval se mužný hlas vedle ní, „jsme na území, našeho klanu." Avril se ohlédla po muži a přikývla. 

Už když oni muži přijeli na jejich hrad, z jejich vzezření, se jí rozklepala kolena. Všichni byli tak vysocí a mohutní. Tak divocí, že z nich šel strach. Ale po čase zjistila, že nemá důvod k obavám. Oni by za její život, položili ten svůj. Bezpochyby byli zcela oddáni svému pánovy.

 Ohlédla se za sebe, kde se po nehostinné cestě, trmácelo několik vozů. V jednom z kočárů, seděla její služebná a chůva, Ulrica. Jí se nelíbilo, že se rozhodla jízdě na koni, místo v kočáře a nyní se na ni za to zaškaredila.

 Další vůz, vezl pak všechno, co potřebovala ke svému léčitelství, pytle bylinek a mastí. A v posledním, její osobní potřeby, knihy a oblečení. 

„Ubytujeme se ve zdejším hostinci." Pokračoval muž, který si říkal Bevan. Dle všeho, byl bratrem jejího budoucího manžela. Evidentně měl na starost, její bezpečný příjezd. 

„Ještě nejsem unavená," ohlédla se po něm, „můžeme jet dál."

„Nepřichází v úvahu, za chvíli bude soumrak." Zamračil se na ní, a jí hned zamrazilo v zádech. Však vypadal tak divoce, že jestli její budoucí manžel vypadá jen z poloviny jako on, už nyní cítila v útrobách zvláštní, svíravý pocit. 

„Panuje přísný zákaz vycházení po soumraku," zabručel, „a za úplňku, dokonce pod hrozbou trestu smrti."