„Má paní. Jsme tak rádi, že už jste zde." Uklonila se hostinská až k zemi, když Avril s Ulricou usedli za stůl.

 „Ty víš, kdo já jsem?" vydechla Avril překvapeně. Ona, i jemu muž, neskrývali radost, nad tím, že ji vidí. Hostinec byl jinak prázdný. Jak se zdálo, přísný zákaz vycházení, každý poslušně dodržoval.

 „Jistě že to vím, paní. Však na vás čekáme již tak dlouho." Řekla váhavě a položila na stůl džbán s vínem.

 „Tomu nerozumím. Jak to myslíš?" Hostinská se ustrašeně ohlédla kolem sebe. Pak se sklonila a zašeptala.

 „Jste přeci budoucí žena našeho pána?" A když Avril přikývla, pokračovala, „Pak věřte, že vás celý klan s nadějí očekává. Jste jediná, která se může stát paní na Castle Nightfall Enigmas, a jediná, která dokážete našeho pána..." 

„Mlč, ženo!" Ozval se za nimi Bevanův hluboký hlas, „Moc mluvíš! Ještě slovo, a vyříznu ti jazyk!" Hostinská se ustrašeně přikrčila a odběhla pryč. „Radil bych vám, abyste šli spát," otočil se k Avril, „vyjedeme za rozbřesku."

 Avril se otřásla, zlobou v Bevanově hlase. Za celou dobu, ji neprozradil o svém bratru a svém pánu, zhola nic. Pochopila jen, že vládu nad klanem, a post náčelníka, převzal od svého otce, dovršením svých osmnácti let, to je před deseti lety, dle místních tradic. A celých deset let, že také čeká na svou budoucí ženu. Na dobu, kdy ona dovrší hranice dospělosti, aby se mohla stát jeho ženou. 

Ale stejně měla pocit, že je něco, co je jí skryto. Že existuje jakési tajemství, které jí není známo. Vzpomněla si na jednu z legend, která se tradovala od nepaměti. Pokaždé nad ní mávla rukou, a přičítala to horlivosti babských řečí, ale vytanula jí nyní na mysli. 

Říkalo se, že od nepaměti kdy rod MacQuinliů existoval, se této náhorní planině a jejím pozemkům, každý vyhýbal. Jinde vládli války klanů o pozemky a moc, ale zde se nikdo neodvážil udeřit.

 Legenda pravila, že každý náčelník, byl zrozen k tomu, aby svůj lid uchránil. O pánech z Castle Nightfall Enigmas, se říkalo, že jsou neporazitelní. Děsivý, a že žádný muž, se mu nemůže rovnat. Říkalo se i spousta jiných věcí, které ovšem zavrhla hned, jako báchorky na strašení dětí. A i teď se jen pousmála nad jejich obsahem. Nevěřila jim ani za mák. Stojí přeci nohama pevně na zemi.

 Když se po večeři odebrala do svého pokoje, zaslechla tiché bolestivé zasténání. Nakoukla do pokoje vedle kuchyně, a viděla, jak se hostinská sklání nad nějakým mladíkem a utírá mu zpocené čelo. Avril udiveně vydechla. Hruď toho chlapce, byla rozedrána do krve. Jakoby ho něco hodně ostrého, poškrábalo. 

„Co se mu stalo?" Vydechla. Chlapec měl evidentně horečku.

 „Je to jeho vina," povzdechla si hostinská, „nedbal zákazu vycházení. Nestalo by se to, kdyby poslechl. On za to nemůže..."

 „Kdo on?" Zašeptala Avril, a přiložila chlapci ruku na čelo. 

„To vám nemůžu říci. Pan Bevan, by mě potrestal. Věřte ale, že chyba je jen na straně mého syna. On si jen teď nedokáže poručit a..." zmlkla a zatřásla hlavou k odporu, „běžte raději pryč, paní."

 Avril ještě chvíli váhala. Nechtěla se vyptávat, protože poznala, že se hostinská právem obává Bevanova hněvu. Pak ale vyběhla ze dveří, rovnou na nádvoří, k jednomu z vozů. Mohla toho chlapce zachránit. 

Odhrnula plachtu a zašátrala v jedné z truhel. Vytáhla jakousi dózu s mastí, kterou sama namíchala. Radostně ji sevřela ve své dlani. Alespoň nějak té nebohé ženě pomůže, zachrání jejímu synovy život.

 Najednou zaslechla podivný zvuk, a v zádech cítila, že se na ni někdo upřeně dívá. Hluboké dýchání a tlumené podivné zvuky, ji vyděsily. Otočila se a zadívala se do tmy. 

„Je tam někdo?" Vydechla a sevřela lahvičku v dlani. V té tmě, ovšem neviděla nic, a byla si jistá, že kdyby se náhle útočník zjevil před ní, ani si ho nevšimne. Onen děsivý zvuk ozval se znovu a mnohem blíže. Srdce se jí rozbušilo jako na poplach.

 „Mě nemůžete vyděsit!" pokusila se o pevný tón hlasu, „Na děsivé a nadpřirozené bytosti já nevěřím! Tudíž se mi ukažte!" Odpovědí jí bylo ještě děsivější jakési zavrčení. Až se jí podlomila kolena strachy. Bojovně ale vystrčila bradu vpřed. Přísahala by, že ona bytost, je už tak blízko, že cítí její horký dech. 

„Jsem Avril Sherbornová, jsem tu proto, abych se stala ženou vašeho pána. A kdo jste vy?! Nemáte dost odvahy na to, stanout tváří v tvář ženě?" Vykřikla, a v tu chvíli, ozvalo se temné a ještě děsivější, hrdelní zavrčení. Přilepila se ke stěně vozu, a když zaslechla, jak se útočníkovy kroky vzdalují, zhluboka vydechla.

 „Co tu sakra děláte?!" Ozvalo se ode dveří, když se náhle rozrazily dveře a na nádvoří vběhl Bevan, „zákaz vycházení, platí i pro vás."

 „Já..., já vím," vydechla Avril, neschopna najednou pohybu, „můžu tomu chlapci zachránit život. Tak jsem jen..." ukázala na lahvičku ve své dlani, „ale něco tu bylo. Něco děsivého, mi chtělo nahnat strach, ale uteklo to..." Bevan se rozhlédl okolo sebe a pevně sevřel čelisti.

 „Ale nenahnalo, jak tak koukám," zabručel, spíš sám pro sebe, „alespoň máme jistotu, že jste ta pravá. I když mě za mou nedůslednost, moc nepochválí."