Družina se dala do pohybu, hned na druhý den z rána. Avril si nakonec prosadila svou, i když Ulrika tvrdila, že by měla jet v kočáře, a už náležitě oblečená, do ženského šatu.

 Ale Avril se při jízdě na koni mohla kochat touto malebnou zemí. Byla uchvácena tímto krajem na první pohled. Malebné vesničky, i opuštěné domy, zasazené v zalesněné horské krajině. Nespočet jezer a tůní. Skal a hlavně samých lesů. Cítila zde klid a mír, a kudy projížděli, pánovu družinu radostně vítali. Bylo zřejmé, že mají svého náčelníka rádi, a že si ho váží. A bylo asi proč, protože jiné klany, mezi sebou neustále válčili a na jejich území, jistě nebylo tak bezpečno, jako zde. 

Několikrát se i opozdila, když se zadívala do krajiny a nakonec zjistila, že její družina je v nedohlednu. Bevan asi zřejmě s blížícím se cílem, ztratil ostražitost, pomyslela si. Cesta stoupala stále vzhůru zalesněnou krajinou, až se před ní konečně objevil hrad Castle Nihhtfal Enigma.

 Zdál se jí monumentální. Sídlo jejího otce, nemohlo se s ním ani rovnat. Onen hrad byl rozlehlý, veliký a honosný, už na první pohled.

Když vjela na nádvoří, hemžící se rej lidí kolem, si jí nejdříve ani nevšiml. Její kočár a povozy už stáli zde, tak seskočila z koně a vykročila ke vchodu. 

Prvního čeho si všimla, bylo, že zdejší muži budou zřejmě všichni tak obrovští. Všichni vypadali jako učinění barbaři. Divoce a nebezpečně. Dlouhých vlasů, spletených do dredů nebo copů. Většinou měli vousy nebo strniště a na holých hrudích, přepásaných řemenem, mnoho tetování. Většina z nich, měla na sobě i jejich tradiční oděv, kilt.

 „Sem nesmíš." Obořil se na ni najednou nějaký muž a chytil ji pod paží. 

„Jsem očekávána, pane. Mýlíte se." Zamračila se na něj a pokusila se mu vysmeknout. To by ale spíš pohnula horou.

 „Nemluv nesmysly!" Zavrčel na ni a změřil si ji pohledem. Avril najednou došlo, jak zřejmě vypadá. Po dlouhé jízdě, byla špinavá a unavená. Na sobě měla mužský oděv, značně zaprášený a klobouk, který zakrýval její ženskou krásu. 

„Čeká mě váš pán, muži!" zamračila se na něj, „Ihned mě pusťte dovnitř!" 

Muž se ale jen zasmál, a pak ji chytl pod paží, jakoby nic nevážila a odnesl ji do vnitra domu. Když vstoupil do kamenného sálu, pustil ji na zem a znovu se nahlas zasmál, když sebou v jeho náručí zaházela. Jeho smích, upoutal všechny v místnosti. 

„Vy..., vy..." prskala rozzlobeně a sbírala se ze země, „jestli jsou zde všichni muži takový, jako vy, tak se už nyní lituji!" Vyskočila na nohy a postavila se proti němu jako kohout. Vůbec si nevšimla pobaveného a překvapeného pohledu, přítomných mužů.

 „Tak to se lituj už předem," zasmál se zas onen muž nahlas a shodil ji klobouk z hlavy, „všichni jsou zde ještě horší. Zvláště jejich pán." 

„Co si to dovolujete, pane?!" ohradila se, když se jí zpod klobouku rozprostřeli kolem hlavy její dlouhé, rusé vlasy, „Vaše jméno! Budu si na vás stěžovat!" Vytrhla mu naštvaně klobouk z ruky a skoro si dupla. 

„Vorgus, jméno mé, krásná dámo," zasmál se muž ale znovu, a pokusil se o jakousi hranou úklonu, „a ty jestli se nemýlím, budeš ztracená budoucí manželka, mého bratra."