Ruslan chvíli bloudil po tváři svoji družky, pak zvedl ruku a zastrčil ji jeden neposlušný pramen vlasů za ucho.

 „Ty pláčeš?" Setřel jí slzu, stékající po tváři. Najednou měl pocit, jakoby se mu zastavilo srdce.

 „Tak už to udělej. Pomiluj mě." Zašeptala a položila svou dlaň, na tu jeho. 

Zněla tak zoufale. Vůbec nevěděl, co si o tom má myslet. Jemně ji vytáhl z vany a přenesl do jejich postele. Byla tak vláčná a poddajná. Její srdce divoce bušilo, když se na něj dívala.

 „Nemůžu spát. Nemůžu myslet na nic jiného, jak na tebe, a jak se se mnou miluješ. Mám pocit, jako bych tě už někdy žádala, o to samé." Zasténala a vztáhla k němu ruce. 

 Byla úplně přemožena touhou a emocemi. A její mysl, která stále někde bloudila, a ještě zcela neodemkla její srdce, jakoby se znovu maličko otevřela. 

Na nic víc, už nečekal. Pomalu přikryl její tělo svým a hladově ji políbil. 

Tak moc ji miloval, a tak moc po ní toužil. Celá jeho bytost, toužila jen po tom jediném. Kdykoliv byl s ní. 

Byla pro něj jako droga, které se nikdy, nemůže nabažit. Jeho lidská i vlčí podstata, si tak moc přála si vzít vše, co mu může dát. A o to více, to bylo umocněno touhou po tom, co mu zatím nedala. Aby se mu oddala. Aby mu řekla své ano, a aby znovu slyšel z jejích úst, že ho miluje. Na věky. 

Jedním trhnutím pánve, do ní vstoupil a začal se zuřivě pohybovat. Připadal si jako smyslů zbavený. Jako žíznivý, před průzračnou studánkou.

 A když si ho Clara přitáhla ještě blíže a začala mu pohyby pánve vycházet vstříc, ztratil se úplně. Zapřel se rukama vedle její hlavy, a aniž by z ní vystoupil, změnil svoji podobu. 

Jeho vlk, ji chtěl stejně mocně, jako jeho lidská báze. Divoce přirážel, až ucítil, jak se Clara pod ním roztřásla a vykřikla jeho jméno. 

Jazykem přejel svou značku na jejím krku. Ještě několikrát přirazil, vyvrcholil do jejího těla a zakousl se.

Její krev, byla jako nektar. Zvrátil hlavu a zvysoka zavil. A ve stejnou chvíli, kdy se zhroutil na její tělo, se rozrazily dveře. 

„Neudělal jsi to?!"

Ve dveřích stál Zenon a díval se na šedivého alfu, jak se sklání nad jeho sestrou. 

Přišel pozdě. Viděl krev, na jeho tesácích. Poznal to. Miloval se s ní. Vzal si ji. Znaveně vydechl a zatřásl hlavou. 

To čeho se bál, a čemu chtěl zabránit, se stalo. Našel čarodějku. A našel i odpověď. Ale přišel pozdě. Už jen při pouhém pohledu, a když zavětřil, poznal, že jeho sestra čeká alfovo dítě. A cítil krev, která ulpěla na jeho jazyku i po té, co se proměnil. 

„Je pozdě," vydechl, „myslím, že bys měl jít se mnou, Ruslane. Musím ti něco říci."