Vztekle jsem praštil sklenicí do krbu. Nikdy ji nebudu dost dobrý. Nikdy!  Ať dělám co dělám, vždycky je to špatně.  Miluji ji sakra.  Miluji ji, tak v čem je problém?!  Nervozně jsem chodil po místnosti, a vylíval si vztek na všem, co mi přišlo pod ruku.  Vypil jsem už několikátou lahev, a furt sem neměl dost.  Měl jsem vztek na ní. Měl jsem vztek na sebe. Měl jsem vztek, na celý svět.

  Vztekle jsem házel věcmi okolo sebe.  A snažil se najít zapomnění na dně, už několikáté lahve whisky.  Sakra, kdyby bylo, alespoň pro upíra jednodušší se opít.  Když sem vypil všechny své zásoby, rozhodl jsem se, že zajdu do Grillu.  Zajdu do Grillu  a upiji se k smrti.  Upiji se do zapomnění.  Upiji se a zapomenu na ni. Ano!

 Vztekle jsem popadl svoji koženou bundu, a za chvíli, už jsem otvíral dveře baru.  Sedl jsem si na své místo. Bylo prázdné. Naštěstí.  Naštěstí pro toho, kdo by tu seděl.  Ale můj vztek nepolevoval. Vůbec jsem na ni nemohl přestat myslet.  Ať jsem sakra dělal, co dělal, nešlo to. 

Když jsem dopíjel další a další lahve, začínal sem konečně cítit, že začínám být trochu opilý.  Trochu opilý, ale přesto jsem na ni nemohl zapomenout.  Začínal jsem pomalu panikařit.  Sakra. Co mám dělat, abych tu ženskou dostal z hlavy? ! 

Hodil jsem na pult pár bankovek a vyběhl ven.  Zastavil jsem se a přemýšlel.  Co teď?  Alkohol nepomáhá.  Tak co sakra.   Pomalu jsem se ploužil ulicemi  a litoval svého bídného života.   Svého života bez ní.   Bez té, která mi zas a znova vráží kůly do zad. 

 Zabočil jsem do temné uličky  a rozhodl se, že alespoň budu tím, čím jsem.  Predátorem. Vrahem. Jednou upír jsem sakra, tak se tak budu chovat.  Kvůli ní jsem úplně zdegeneroval. 

 Najednou jsem spatřil drobnou blondýnku.  No tak, aspoň něco.  Byla jsi holka hold, na špatném místě, ve špatnou dobu .

Svou rychlostí, jsem ji přirazil ke stěně budovy. Chtěla začít křičet, ale když jsem ji ovlivnil, chovala se jako beránek.  Nemám náladu, na to se tu ještě s někým přetahovat.  Dnes chci rychle ukojit svůj hlad.   A zabít!  Ano zabít. Budu si představovat že si ona.  Ona . Bože!  Ano, budu si představovat, že jsi ona, ale ji bych zabít nedokázal.  Nikdy!  

Ale je tu ještě jedna možnost. Přetočil jsem se s ní,  opřel jsem se o stěnu, ale stále jsem ji držel za ramena. 

 „Teď, mi od toho pomůžeš, zlatíčko!“ Chytil jsem ji za hlavu, a donutil ji, aby si klekla.  Věděla co má dělat.  Šikovná holka. Rozepnul jsem si poklopec a přirazil její hlavu na můj penis.  Ano!  Tak je to správně.  Zvrátil jsem hlavu a představoval se si ji.   Ne.  To snad ne.   Myslel jsem, že na ní alespoň chvíli zapomenu.  A místo toho, tu vzdychám.   Vzdychám po ní.

 Dostal jsem ještě větší vztek.  Ještě větší vztek na sebe.  Vztekle jsem popadl dívčinu hlavu, a přirazil ji hlouběji. A ještě hlouběji.

  „Tak se trochu snaž zlato!“  Zavřel sem oči. 

 „Ano tak je to správně, zlatíčko!  Pokračuj!“  Držel jsem ji za hlavu a přirážel do jejích úst. 

 „Ano lásko! Už mě budeš mít!“  S posledním přírazem jsem cítil vyvrcholení.  Přidržel jsem její hlavu, aby ani kapička nepřišla vniveč.  Zapnul jsem si poklopec, a zadíval se na ní. 

 „Ale bohužel holka.  Je tu ještě jedna věc!“  A s chutí jsem se jí zakousl do krku. Ano!  Pustil jsem její bezvládné tělo na zem.  A čekal. Čekal jsem, že se budu cítit líp.  Že už mi bude ona ukradená, že na ní  alespoň na chvíli zapomenu. Ale nic.  Stále tu byla.  A já, se cítil ještě hůř. Ještě hůř než před tím. 

Ploužil jsem se ulicemi a nadával .  Ne na ni, ale tentokrát na sebe.  Jaký jsem to nepředstavitelný idiot.  Ano, zasloužím si to. Zasloužím si všechno , co mi řekne.  Všechno je vlastně pravda. 

 Vztekle jsem praštil do stromu, a ten se vyvrátil i s kořeny.  Je pravda  že jsem ten nejhorší.   Všechno je pravda.  Teď můžu jít v klidu za ní, a budu vědět,  že říká pravdu. Budu vědět , že já jsem ten největší blbec na světě.  

 Zastavil jsem se před jejím domem a zaváhal.  Zaváhal jsem, jestli to i přes to snesu.  Vyhoupl jsem se do jejího okna  a zadíval se. Ležela na posteli a spala.  Dobře.  Možná je to lepší. Jen se na ní podívám a půjdu.  Jen přivoním k její vůni. Jen ji jemně pohladím po vlasech.  Alespoň dnes budu ušetřen  a neuslyším jaký jsem hrozný a nezodpovědný a sobecký. Seskočil jsem do místnosti a  přikradl k její posteli.  Byla tak sladká.  Pohladil jsem ji po vlasech.  Sklonil jsem se, abych ji políbil.  Trochu se zachrula, ale spala dál. Ještě jednou jsem ji pohladil a otočil jsem se k odchodu. 

„Neodcházej!“  Srdce mi začalo tlouct  .Elena seděla na posteli a dívala se na mě.

  „Prosím! Já...,omlouvám se!  Nemyslela sem to tak!“  Najednou jsem měl pocit , že se svět obrátil vzhůru nohama.  Nejistě jsem si k ní přisedl, a zadíval se jí do očí.  Měla v očích slzy.  A já také. Bože! Pomalu a nejistě zvedla ruku a pohladila mě po tváři.  Myslel jsem, že se mi to jenom zdá.  Že to nemůže být pravda.

  „Zůstaň, tu se mnou!“  Zadíval jsem se jí do očí.  

„Eleno!  Miluji tě.  A jestli tu zůstanu....“  Chytil jsem ji za ruku. 

 „Já nejsem Stefan.  Miluji tě!  Nemůžu vedle tebe ležet a cítit tvé tělo a při tom se s tebou nemilovat!“  Zvedl jsem se , ale její ruka mě zadržela.  

„Já to vím!  Vím to Damone.  Zůstaň tu se mnou, prosím.“  Zavřel jsem oči.  Bože. Tohle dokonalé stvoření mi tady říká, že se se mnou chce milovat.  Se mnou.

 Roztřesenou rukou jsem pohladil její rty. 

 „Eleno!“  Přisedl jsem k ní, a hladově jí políbil.  Nebránila se . Naopak.  Polibky mi vracela. Vracela mi je s takovou náruživostí a s takovou láskou, že jsem ztratil poslední pochyby. 

 Dýchaly jsme jako splašení a zuřivě ze sebe rvali oblečení. Zuřivě a vášnivě.  S takovou vášní, jako kdyby na tom závisel náš život.  Nemohl jsem se nabažit jejího těla.  Cítil jsem se jako šílený.  Moje ruce bloudily po jejím těle a moje rty kroužily všude. Všude tam, co jsem si kdy představoval a o čem jsem snil. O čem jsem ani nedoufal.  Nikdy jsem necítil takové vzrušení.  Nikdy jsem si nemyslel, že to může být takové.

 Jemně jsem roztáhl její nohy a uvelebil se mezi nimi.  Klekl jsem si , abych si ji mohl prohlédnou. Byla krásná. Byla nádherná. A byla vzrušená.  Stejně moc jako já.  Viděl jsem, kam směřuje její zrak.  Trošičku zčervenala.  Usmál jsem se na ní, ale chtěl jsem aby si mě také prohlédla. Aby také viděla,  jak moc jsem vzrušený.  Jak moc po ní toužím. 

 „Nechci aby jsi se styděla miláčku.  Jsem jenom tvůj!“  Pak jsem do ní pomalu vstoupil.  Oba jsme vykřikly v návalu vášně.  Bylo to neuvěřitelné.  Byl to zázrak.  Naše těla se vlnila,a tiskla co nejvíce na sebe, ale stále to nebylo dost blízko.  Naše výkřiky se s každým přírazem stupňovali.  A naše těla srostla v jedno.   Zázrak.  S posledním přírazem jsem se zhroutil na Elenino tělo, a cítil, její vyvrcholení.  S úsměvem na zpocené tváři, jsem ji políbil. 

 „Miluji tě Eleno.“  Podívala se na mě a polibek mi vrátila.  

„Taky tě miluji  Damone!“  V tu chvíli, jsem věřil na zázraky.  V tu chvíli jsem věřil všemu.  V tu chvíli,  jsem věřil, že existuje bůh.